Po krásné zprávě o tom, že naše dorostenky získaly titul mistryň ČR (holky, obrovská gratulace, jste hvězdy!) můžeme i my vypustit do světa stejně pozitivní zprávu.
Dorostenci SKS mají zlato!
Ale, jak je uvedeno v úvodu, byly to teda sakra nervy …
Po dohraném jednom kole, které jsme zakončili v HK (viz článek minulý) na nás čekalo semifinále doma s Liticema, které vždy bereme jako silného soupeře. Výsledné skore 6:1 nás samotné trochu překvapilo, ale určitě to byla vzpruha do následného finále. Soupeřem zde byli borci z Rakovníka. Další velmi silný soupeř, který se navíc na zápas s námi dokáže vždy hodně vyhecovat …
Před zápasem jsem klukům říkal, aby si ho užili a hlavně těm, co končí, aby si ho pamatovali. Kdybych jen věděl, co nás čeká … Velkou část zápasu jsem byl v takovém divném tranzu a moc si toho nepamatuju. Střídaly se chvíle, kdy jsme hráli krásný, skoro bych řekl dospělý hokej s chvílemi, kdy jsme nebyli schopni proměnit téměř jisté brakové příležitosti, nebyli jsme s to si nahrát jednoduché nahrávky, nebo chytit jednoduché balony. Občas to vypadalo, že největším naším soupeřem jsme si my sami a naše chyby. Každopádně nás celý zápas musel Rakovník brankově dotahovat, což se mu ve finále podařilo chvilku před koncem hrací doby. Kdy taky jindy, že … ?! Takže 3:3.
No a tedy přišly na řadu nájezdy, na které se přihlásili ti z nejzkušenějších. Adam, Brzy, Pepa, Patrik a Tučňák … naší branku hájil, jako celý zápas, Fanda. Jak to šlo za sebou, to už taky nevím, to už jsem měl tep, že mi cukala hlava, nervózně jsem chodil po hřišti a nadělával kroky do chytrých hodinek (nakonec jsem jich měl za ten zápas asi 5000). Co si pamatuju dobře je, že Páťa po přehození ležícího golmana trefil břevno a Adam svou střelu z kruhu neproměnil. Jinak to tam spadlo! Velkým hrdinou se stal Fanda, který za svá záda pustil jen dva míčky. Jsme mistři !!!
Radost byla veliká, ale ještě větší je takhle s odstupem času, kdy si to člověk uvědomí. Pro diváka asi fajn podívaná, ale na střídačce muka, který jsem klasicky zažíval s Petrem Kožichem, dlouholetým parťákem. Věděli jsem, že máme bandu opravdu dobrých kluků, kteří se navíc poctivě připravovali. Všichni! Tam nebyl jediný člověk, který by skončil díky Covidu, všichni se vrátili a všichni začali neskutečně dřít a pracovat na sobě. Na někom je to vidět víc, někdo ještě potřebuje čas. Ale i ti, co na tom nejsou výkonnostně tak na výši, nebyli odstrkovaný, ale naopak všema podporovaný jak při tréninku, tak při zápase. A to je nejvíc …
Smutná část každého konce sezony v mládežnických kategoriích je ta, že se vždy musíme s někým rozloučit. Letos to bolí moc, protože odchází najednou spousta kluků, se kterými jsme toho prožili hodně. Patří jim velké díky za to, jací jsou a jací určitě i dál budou a to nejen s hokejkou v ruce. A taky za to, že s námi ten „PUNK“ vydrželi.
Den po zápase jsem dal možnost každému, aby vyplodil nějakou myšlenku, kterou zde budeme prezentovat. Asi se docela slavilo (já si s oslavami moc rád počkám na naše áčka teď o víkendu), tak odpovědi byly strohé, ale přece nějaké přišly … Kdyby dorazily další postřehy, budu přidávat.
Za mě vše, sezona samozřejmě divná, ale ukončená s úsměvem na rtech a zlatou medailí na krku, takže je vše tak, jak má ve Slavii být. SKS !
jk